Verše k zamyšlení 2
"Jednoduše buď tím, kým jsi, dělej vše jak nejlépe umíš, běž tam, kde Tě radost volá a nech ŽIVOT, ať kouzlí tvým jménem "❤ ❤
A. Cohen
Života běh
Pokora, mrcha!
Líně zívá do dvora a zkoukává tenhle svět
co nemůžeme mít, to chceme hned
a co můžem, to už nechceme
kopeme kolem sebe a ostrými lokty strkáme
když k zemi padáme
jedem si každý po tý svý lajně,
za plot šilháme tajně
žehrajíc na to, co nemáme.
Závist, ta teta věčná
směje se potutelně
kdo jí na lep sedne
znuděně na kavalci se válí
Štěstíčko a Rozum
už karty rozdávali
Eso k zemi padá!
Ona ví to svý ( každý ji má rád a každá ráda)
Pravda někde po škarpách bídu tluče
a Láska?
Cha! Jen k bohatým chodí
chudým vzletné myšlenky se rodí.
A bude hůř, šeptá Stáří
než pochopíš, byl máj a je tu září
světa běh kolem nezastavíš
Ten nahoře se jenom dívá
někdy snad i pláče a jindy
zvesela si zpívá
člověka, věř mi, stvořil jsem
sobě pro potěchu,
ale někdy, zdá se
spíše - k vzteku!
Bolest duše
Svět se hroutí, Zem se kloní a všechno svinstvo padá na jednu hromadu.
A k tomu všemu nádherně zpívají ptáci, jakoby se vysmívali mému žalu a Slunce? To graduje svým smíchem. Modrý blankyt nad hlavou mě dohání k šílenství. Kdyby aspoň pršet chtělo, aby déšť spláchl špínu a bolest z mé duše!
Trhám blankyt nad sebou a padám na tvrdou zem,
cucky v dlani svírám, vděčná za to, že jsem.
Co do očí mě pálí, to slzy štěstí snad,
tak šlapu touhle zemí......jen přežít další pád!
Tam nahoře se sejdem, až Hlas nás zavolá,
někdy jsme pánem Světa a někdy prostě - za vola.
Života bída
Je konec, opona spadla
lidé se rozcházejí
diváci
smutný mim o samotě sedí
drobné mince štěstí
každý večer
utrácí......
...... za trochu radosti
za kousek úsměvu
duše pláče
a přesto -
je mu do zpěvu!
Dané mince
do řádků si
skládá,
když večer končí, vidí
diváků záda
a laciným vínem
noci připíjí
život ubíjí
plané naděje
a přesto
občas se někdo usměje
Rozum
Když Pán Bůh rozum dával,
opodál skromně stával
a čekal, čekal
řadu dní
na špetku z nůše
poslední.
Jeho pán a Stvořitel
znaven prací zívl
"strašpytel a trpitel "!
Však neplač,
života bída ukáže ti,
že mnohdy vášně
rozumné plány zhatí.
K čemu ti rozum, člověče?
Když štěstí ti jak voda
mezi prsty proteče?
Když rozum z okna mával
projíždějícího rychlíku
on na peróně stával,
tak smutně a potichu.
Náhle vzhůru vzhlédl
a zašeptal Pane,
vzpomeň na mne,
jako já vzpomenu na tebe,
když v očekávání hledím
tu na nebe.
A Bůh se usmál
neplač člověče,
tak jako nebe zjasnilo
se právě,
tak rozum probleskne ti
v hlavě.
A v pravý čas uzříš
myšlenek svých jas.
Zlatá rybka
Rybičko zlatá,
třepeš se v síti
šupinky blednou
tak jsem tě chytil!
Neboj se tolik
hodím tě zpátky
můj seznam přání
je hodně krátký
rodině zdraví
pominu štěstí
tak život
ať baví
a prachů všem stejně
lidem, co makaj
v tom Božím mlejně
ahoj těm, co se flákaj
moře piva
a teplej chleba
už nudou zíváš,
tak, co je mi třeba?
Snad dobrý boty
na záda ranec
nad hlavou hvězdy
a občas tanec
přátel jen málo
věrný, ať jsou
lásku - tý, plný dlaně!
Veselý roky ať jdou
čas kolem chvátá,
tak musím jít
rybičko zlatá,
proč jsem tě chyt'?!
Mám děravý kapsy
všechno a nic
házím tě zpátky
nechci už víc.
Život je jako louka
Zpočátku nesměle rozkvétá
jarní kvítka se chvějí ve větru
opatrně pozvedají své hlavičky
a chtějí se rozhlédnout
později
vysoká tráva s překrásnými květy
hrdě hlásí svou krásu do světa
aby uschlá a uvadlá
se sklopenou hlavou
přijala ostrý vítr z hor
mráz spálí louku
a první sníh postříbří bývalou krásu
až nastane ten čas
louka ulehne ke spánku
avšak, opět se probudí
a další květy vykvetou
stejně tak
jako život člověka
z bývalých
se noví rodí